Historky a pověsti

clip_image001Divoké údolí pramenů

Před 250 lety bylo údolí dnešních Mariánských Lázní pusté a neobydlené, plné močálů a bažin, v nichž probublávaly četné prameny a bez užitku odtékaly. Žil tu vůbec někdy před naší civilizací človék? Archeologický nález dvou prastarých bronzových srpů v tomto údolí není ještě dostatečným důkazem dávného osídlení. Ani stará pověst o tom, že u pramenů pobýval se svou nemocnou dcerou keltský vladyka Aribert, který vládl kmenům u Ohře, nemá historický podklad. Vznikla asi v 19. století. Ludolf Staab, autor prvních dějin Mariánských Lázní (r. 1872) začíná své vyprávéní povzdechem: “Jak jsou Mariánské Lázné bohaté na prameny minerální, tak skromné jsou jejich prameny historické, které by nás informovaly o nejstarších osudech místa“. Neznáme ani žádné pověsti, které dokáží vyprávět tolik bájného a romantického. A tak léčivé účinky pramenů byly známy leda dřevorubcům a uhlířům, kteří je po staletí vyžívaly při léčbě lidí z okolních vesnic, až vznikla pověst o jejich léčivé síle. Šířila se do okolí a obrátila na sebe pozornost odborníků.

Okolní krajina byla osídlena už v dávnější minulosti a nejstarší sídla vznikala při zemské stezce, vedoucí z Německa přes Chebsko do Čech. Později se jí říkalo Královská stezka, a na ní ležela zemská brána u Žandova. Stezka vedla přes Kynžvart na plošinu Slavkovského lesa, odtud k Mnichovu do Teplé, na Kralovice a do středních Čech. Její trasa se v některých dobách odkláněla od této osy. Jeden čas vedla přes území obce Valy pod vrchem, na kterém dnes stojí Hotel Monty, směrem k Úšovickému hrádku a odtud přes Vlkovice a Milhostov do Teplé. Po zemské stezce proudily obchodní karavany i vojska v obou směrech. V lese nedaleko nad Nimrodem se nachází kruhový val s ostrůvkem, který snad sloužil jako strážní místo na Královské stezce. Rozsáhlé lesy v okolí bývaly pohraničním hvozdem ve kterém bylo zakázáno kácet a stavět vesnice, aby nebyla porušena nepropustnost lesa. Hvozd byl jakousi hradbou proti vpádu nepřátel. Hranici Čech tu hlídali tepelští Chodové, jejichž střediskem byla Teplá. Za válek dělali záseky v lesích, v míru drželi noční hlídky na vrších a sledovali každý pohyb v kraji. Hraničním pralesem vedly jen úzké chodníčky. V tomto pralese, na těžko přístupných místech, vyvěraly minerální prameny.

 

klasterhistHroznata, vládce kraje

Nejstarší písemnou zprávou z okolí je Hroznatova závět’ z roku 1197, kterou zakládá mocný šlechtic Hroznata z Teplé premonstrátský klášter a odkazuje mu svá rozsáhlá území. Hroznata pocházel z rodu Přemyslovců, jeho otec byl Sezima, matka Dobroslava z rodu Černínů. V erbu měl tři jelení parohy. Když se Hroznata rozhodl zúčastnit se křížové výpravy, měl obavy, že se po jeho smrti území rozdrobí mezi příbuzenstvo. Nejen náboženské cítění, ale i praktická potřeba uchovat územní celek, přivedla Hroznatu k založení kláštera. Povolal do Teplé premonstráty ze Strahova aby pomohl české kolonizaci kraje. Český panovník Jindřich Břetislav potvrdil Hroznatovu závět’ druhou listinou a navíc daroval novému klášteru pohraniční území mezi Žandovem a Českým Lesem. Bylo to “horké” území, na které si dělali nárok také němečtí rytíři. Po návratu z křížové výpravy, se stal Hroznata vojenským správcem a ochráncem majetků nového kláštera. Se svou vojenskou družinou byl nebezpečný německým sousedům. Padl do jejich léčky, byl zajat a odvlečen na hrad ve Starém Kynšperku (dnes Starý Hroznatov), kde zemřel 14. července 1217 v hladomorně. Klášterní mniši jeho tělo vykoupili, převezli do kláštera a uložili do kamenné rakve. V rakvi leželo tělo téměř sedm století. O životě Hroznaty byla sepsána legenda a byl uctíván jako svatý. Ještě v 17. století je uváděn i jako patron české země. Za papeže Urbana VIll. (1625) byl vyškrtnut ze seznamu svatých a teprve roku 1898 po velkém úsilí premonstrátů byl znovu vyhlášen za blahoslaveného. ]eho ostatky jsou dnes uloženy v děkanském kostele sv. Jiljí ve městě Teplá. Postava Hroznaty i řada dobových listin potvrzují tehdejší české osídlení Tepelska. Zvláště významná je bula papeže Řehoře X. z 23. 5. 1273, potvrzující Hroznatovu nadaci tepelskému klášteru. Je v ní uvedeno 84 názvů obcí, velkou většinou českých z okolí lázní například sídla Zádub, Závišín, Milhostov, Úšovice, Vlkovice, Chotěnov, Holubín.

 

První význační pacienti

Překážkou ve využívání zdejších léčivých vod byl provoz cínových dolů. Monopol na dřevo měl horní úřad ve Slavkově a Tepelský klášter, ač byl majitelem lesů, nemohl s pozemky volně disponovat. Opat Andreas Ebersbach se velmi zajímal o využití zdejších vod a k tomu se snažil získat slavkovského doktora Raudenia. Doufal, že mu pomůže ovlivnit slavkovský horní úřad, aby povolil využívání pramenů. Doktor Raudenius místo navštívil v r. 1606 a také doporučil první pitnou léčbu Jáchymovi Libštejnskému, svobodnému pánu z Kolovrat na Rabštejně a v Libkovicích. Ve stejné době chebský doktor Horník poradil císařskému dvornímu radovi Prudentiovi, který ležel “ochromen na celém těle a sklíčený bolestmi od zánětu kloubů“, aby se nechal dopravit do Úšovic, kde mu připravili horkou koupel, ohřívanou rozpálenými kameny, z dnešního Mariina pramene. B. Balbín o tom psal: “Zdejší voda tak upevnila jeho zdraví, že vstal z lůžka a chodil“. Nutno ovšem připomenout, že se tak nestalo ani tak dávkami kyselky jako pobytem v tamějších lázních v páře mezi hroudami usazených solí. Opat vynaložil velké úsilí na využití vod, ale když se pokusil znovu o těžbu soli z Ferdinandova pramene odpařováním, zakročil ostře slavkovský správce Theodor Wahel a varoval, že nedotknutelnost lesní rezervace se vztahuje i na těžbu soli (1625).

 

Ženy a lázně

Ženy vech generací milovaly lázně a naopak v lázních se po ženách toužilo. Od středověku nebyla nouze o milostné aféry. Německé nepřeložitelné slovo Kurschatten se stalo pojmem. V západoněmeckých lázních Wildungen nedávno odhalili moderní fontánu se sochou Kurschatten – otylý koupající obdivuje z vany kolemjdoucí elegantní dámu. Víme své! Známosti se navazovaly při nejrozmanitějších příležitostech – na kolonádě u pramene, při čekání na procedury, v restauraci, kavárně, na bálech, při koncertech, v divadle. Muži přicházeli vyšňoření neodolatelnou květinou v knoflíkové dírce. Jen rychle a nezaváhat, vždyt’ lázeňské pobyty nejsou příliš dlouhé a ani to druhé mládí nemusí mít delší trvání! Stařičký Goethe se v roce 1831, tedy rok před smrtí vyjádřil: “Malá láska je to jediné, co nám může učinit lázeňský pobyt snesitelným jinak bychom zemřeli nudou. Také jsem býval skoro vždy šťastný, že jsem nějakou malou známost nalezl, která mě během několika málo týdnů zabavila”. Friedrich Hebbel, německý spisovatel, byl naopak v Mariánských Lázních za svého pobytu k ženskému světu poněkud skeptický. Napsal si tehdy do svého deníku 4. 7. 1854: “Věřím že musí být těžké se v lázních zamilovat, protože všechny dámy, které potkávám a u kterých by se jinak dalo myslet na Werthera a Lottu, zde pobíhají v lese jen k vůli projímání!”

 

Jak se hosté bavili?

Bylo nepsaným zákonem zajistit lázeňským hostům jak klidné zázemí, tak i možnosti rušné zábavy a rozptýlení. Středem společenského života byly lázeňské salóny a sály, zejména “konverzační” salóny, čítárny novin a časopisů, kde byly čtenářům předkládány noviny ve velkých rákosových rámech nebo tvrdých deskách. Vedle německých zde bývaly i noviny polské a ruské, české jen výjimečně. Do čítáren se zakupovaly týdenní vstupenky. V hudebním salónu měli hosté možnost hry na klavír. Oblíbené byly kulečníky a zvláštní šachové salóny. Jiné prostory se vyhrazovaly karbaníkům. Vznešená společnost v nich hrávala bridge a na zpestření sezóny pořádala turnaje. Hazardní hry přinášely vzrušující rozptýlení hostům toužícím po napětí. Někdy prohráli velké obnosy a museli zkrátit svůj pobyt. Dobrodruzi a hazardní hráči se shromažďovali na diskrétních místech k zakázaným hrám o velké obnosy. V Rakousku panoval v té době přísný režim proti hazardním hrám. Když v roce 1838 zavítal do Čech významný německý geolog, profesor Nögerrath z Bonnu, byl tak zaujat výčtem všech zakázaných karetních her, že si jej celý opsal a později uveřejnil. Výnosem z roku 1836 bylo pod pokutou zakázáno 24 hazardních her, mezi nimi kostky, ferbl, strašák, hromádky, ruleta. V rakouských zemích se nikdy ruleta neprovozovala, a tak vášniví hráči, jako třeba Fjodor Michajlovič Dostojevskij, směřovali raději do lázní v Homburgu, Wiesbadenu a dalších německých lázeňských měst, kde ruleta až do zákazu v roce 1872 kvetla. Herny s převážně francouzskými krupiéry proslavily do té doby řadu německých lázní. V Mariánských Lázních se sice jeden z hotelů (nynější Výzkumný ústav balneologický) jmenoval HOTEL CASINO, ale kromě skromné karetní herny v prvním poschodí tam žádné hráčské doupě nevzniklo. Společenský dům lázní, který dnes nese stejný název Casino, pochází až z poválečného data.

 

Facebook